Rozhovor s Mgr. Lucií Slámovou
Ordinace lékařů a pracovny fyzioterapeutů, plní denně stovky pacientů, trpících bolestmi pohybového aparátu. Zdaleka se nejedná jen o pacienty vyššího věku, jejichž bolest podmiňují konkrétní degenerativní choroby pohybového ústrojí. Nezřídka jde o lidi mladého, produktivního věku či dokonce o dětské pacienty, jejichž obtíže často nebývají podloženy strukturálními změnami. Bolest je pak přisuzována takzvaným funkčním poruchám na úrovni kloubů a svalů.
Co je podstatou a příčinou takovýchto poruch a bolestí? Jaká se nabízí řešení? Existuje účinná prevence?
Tyto otázky si dlouhodobě kladla též neuroložka MUDr. J. Chlupová, která se rozhodla účinně jednat. Postupně shromáždila skupinu podobně smýšlejících lidí a vznikl tak preventivně zaměřený projekt LOKOMOCE, jehož náplň, cíle a argumenty si shrneme v následujícím rozhovoru...
Co si pod projektem LOKOMOCE vlastně představit?
Jedná se o preventivně zaměřený projekt, jehož primárním cílem je informovat širokou veřejnost o nutnosti pohybu, o důležitosti jeho přirozeného vývoje a o klíčovém vztahu mezi pohybem, držením těla a bolestmi, které se mohou rozvíjet, pokud pohybový aparát nepracuje optimálně. Dalším cílem je pak realizace konkrétních preventivních kroků, zaměřených zejména na vývoj přirozeného a pozitivního vztahu k pohybu, dětí předškolního a školního věku, což je klíčové období, během něhož si člověk buduje, spolu s ostatními návyky všeho druhu, také návyky pohybové a držení těla, které jej pak provází celý další život.
Hovořila jste o klíčovém vztahu mezi pohybem, držením těla a bolestmi. O jakou souvislost vlastně jde?
Bolest je nejen nepříjemný vjem, je to především varovný signál, kterým nám tělo naznačuje, že něco není v pořádku. Příčinou bolesti těla může být cokoli, velice často je to ale právě pohybový aparát, který takto „volá o pomoc“, což zná většina dospělé populace. Ať už je tato bolest podmíněna změnami takzvaně funkčními, to znamená ještě vratnými změnami detekovatelnými na úrovni kloubů a svalů, nebo již změnami strukturálními, jedná se často o stavy, ke kterým tělo spělo postupně, mnoho let a ve kterých hrála roli nejen pracovní, sportovní či jiná fyzická zátěž, ale také vývoj držení těla, realizovaný v kojeneckém a batolecím věku a definitivně pak formovaný v předškolním a školním období. Právě v této fázi života jsou položeny základní a stěžejní stavební kameny všech pohybových strategií, které nás pak provází a pokud nejsou vhodně založeny, podmiňují, někdy již v mladém věku, vznik a vývoj stavů, vedoucích k bolestem.
Takže to, jak se pohybujeme jako děti, může být podkladem bolestí v pozdějším věku?
To jednoznačně ano. Člověk se rodí po všech stránkách značně nezralý. V kojeneckém a batolecím období velice záleží na vlivu nejbližšího okolí, které může psychomotorický vývoj dítěte významně ovlivnit. V tomto raném období potřebuje dítě pro svůj pohybový vývoj zejména prostor, v němž pak postupně, s plynulým zráním řídících center mozku, realizuje svalové spolupráce vedoucí až k chůzi. Dítě tyto pohybové schopnosti nikdo nemusí učit, psychomotorický vývoj je nám geneticky dán. Okolí jej musí „pouze“ umožnit a to tím, že respektuje postupnost tohoto vývoje, nepřirozeně do něj nezasahuje neadekvátními stimuly, jako je například předčasné posazování, postavování či vodění za ručičky sotva dítě udělá první pokus o krok, takže dříve než samo vyrazí do prostoru.
Jak negativně můžeme na pohybový vývoj zapůsobit tím, že dítěti s některými dovednostmi takto pomáháme?
Velice negativně, dokonce můžeme nechtě podmínit špatný vývoj tvaru kostí a kloubů, které jsou též nezralé a formují se tahem svalů, který vychází z postupně realizovaných pohybových souher. Ty dítě „trénuje“ na zádech, na bříšku a postupně i ve vyšších pozicích jakými jsou šikmý sed, lezení po čtyřech a další. Takto se vyvíjí například napřímení a optimální zakřivení páteře, nastavení pánve, postavení kyčelních kloubu či klenby nožní. Toto vše a mnoho dalších klíčových úhlů a nastavení kostěného aparátu, tedy celkové držení těla se i v dospělosti odvíjí od toho, jakým způsobem bylo pohybově založeno v dětském věku. Pokud je tedy dítěti do psychomotorického vývoje zasahováno nevhodným způsobem, může být již v takto raném věku založeno na problém, který se později projeví bolestí.
Co tedy mohu jako rodič udělat pro správný pohybový vývoj svého dítěte?
Dopřát mu již v raném období prostor k pohybu a manipulovat s ním s ohledem na jeho aktuální pohybové možnosti. Později, v předškolním věku, vést dítě k aktivnímu trávení času, k přirozenému pohybu a hlavně k pozitivnímu vztahu k pohybovým aktivitám, k návyku na pohyb. Lidské tělo je stvořeno pro lokomoci, pohyb je zároveň základní potřebou každého živého organismu. Daní za to, že se náš pohyb, často již v dětském věku, omezuje na pohyb prstu po displeji, trávení volného času je pasivní, častou pracovní polohou je sed, je bolest. Pacienti s bolestí pak plní ordinace lékařů a pracovny fyzioterapeutů a očekávají zázračný lék či „chmat“, který je bolesti zbaví. Takové řešení však neexistuje, a pokud snad ano, účinkuje jen velice krátkodobě. Pacient, který nechce být pouze léčen, ale chce být vyléčen, musí nakonec pochopit, že bez jeho aktivního přístupu, který spočívá v pohybové terapii, to nepůjde.
A jaké konkrétní kroky podniká projekt LOKOMOCE?
Krom informační činnosti zaměřené na širokou veřejnost, zejména na rodiče, je záměrem projektu zapojit do spolupráce mateřské a základní školy, motivovat děti, edukovat učitele školek a učitele tělesné výchovy o důležitosti správného pohybového vývoje, o možnostech racionálního, efektivního a zároveň zábavného naplnění hodin tělesné výchovy. Motivovat je k vedení smysluplných hodin tělocviku, který by krom oblíbených vybíjených a florbalů zahrnoval též základní gymnastickou a ostatní všestranně zaměřenou pohybovou průpravu, důležitou pro vývoj držení těla.
